“Čím jsem starší, tím víc mi roste sebevědomí. Myslím, že velkým zlomem pro mě bylo, když jsem si jednoho dne uvědomila, že si o sobě málokdy myslím hezké věci. Tak jsem začala pracovat na tom, abych si řekla, že se mám ráda, a popisovala jsem to, co přesně se mi na mě líbí. To mi pomohlo začít k sobě být laskavější.” řekla jedna žena v diskusi.
V minulém díle jsme zjišťovali, proč je tělo klíčové pro cestu k našemu sebevědomí a nyní se podíváme podrobněji na to, jakou roli v tom hrají emoce.
Emoce začínají v těle
Míváme sklon si myslet, že emoce jsou „v hlavě“. Když se ale na chvíli zastavíme a vnímáme, co se v nás děje, zjistíme, že první je tělo: stažení v břiše, teplo v obličeji, tlak v hrudi, zkrácený dech nebo jemný třes v rukou. Teprve potom se objeví pojmenování – strach, zlost, stud, smutek, úleva. A až nakonec přichází příběh o tom, proč se to děje.
Podobně to popisuje i výzkum emocí. V knize Jak se tvoří emoce neurovědkyně Lisa Feldman Barrett vysvětluje, že mozek nejdřív registruje a interpretuje tělesné signály a teprve potom jim přidává význam. Jinými slovy: emoce vznikají v těle a hlava je následně vysvětluje.
Když nevíme, co cítíme
V běžném životě je překvapivě časté, že nevíme, co cítíme. Víme, co si myslíme – to ano. Myšlenky máme k dispozici pro nás srozumitelnějiS než emoce, a někdy si je s emocemi dokonce zaměňujeme. Jenže mezi myšlenkou a emocí může být velký rozdíl.
Není to nedostatek inteligence nebo introspekce. Je to adaptace. Mnoho z nás se naučilo používat rozum jako filtr, který má emoci zkrotit, přeložit nebo vysvětlit. Rozum se hodí ve světě – v práci, v komunikaci, v rodině. Emoce naproti tomu nebývají efektivní, někdy jsou nepraktické, jindy pomalé nebo příliš silné. Jenže pokud jde o vnitřní orientaci, vede emoce, ne rozum. Neurověda popisuje, že pocit „já“ vzniká nejprve z tělesného vnímání a teprve potom se překládá do myšlenek. Znamená to, že k tomu, abychom věděly, kdo jsme a co potřebujeme, musíme nejdřív cítit.
Emoce reagující na sebeobraz
K emocím se můžeme dostat i jinudy než přes tělo – přes vlastní představy o sobě. Psycho-kybernetika Maxwella Maltze pracuje s myšlenkou, že emoce nejsou přímou reakcí na události, ale spíš na náš obraz sebe sama. Pokud v sobě nosíme „nejsem dost“, pak každá situace může sloužit jako potvrzení. Ne kvůli tomu, co se stalo, ale kvůli významu, který tomu přisoudíme.
Maltz upozorňuje, že zkreslený sebeobraz je zdrojem velké části emočních potíží. Nejde o výzvu k sebekontrole ani k disciplíně, ale o jemnou odpovědnost za opravu starých představ o sobě. Když se představa změní, emoce se často srovnají samy, bez boje.
Ze své praxe k tomu mohu doplnit, že to, jak o sobě smýšlíme se téměř vždy nějak dotýká těla. Často slýchám věty jako: “Váha mě hodně trápí, hodně mi sráží sebevědomí.” Není to ale jen o vzhledu, ale o tom, jak tělo cítíme zevnitř a co si z toho vyvozujeme. Tělo tak neovlivňuje jen naše prožitky, ale i myšlenky, z nichž se emoce rodí.
Neprožité emoce
Někdy se emoce neprojevují tak, jak bychom očekávaly. Může to být proto, že nepatří nám, ale roli, kterou hrajeme. Role vznikají z přizpůsobení – z odměn, které jsme dostaly, a z odmítnutí, kterému jsme se chtěly vyhnout. V určité chvíli se mohou stát natolik účinné, že je zaměníme za sebe. Pak už nereagujeme podle toho, co cítíme, ale podle toho, co se od role očekává.
Mnoho našich rolí stojí na vstřícnosti, klidu, laskavosti nebo kompetenci. Emoce jako hněv, závist nebo strach se do těchto rolí nehodí, a tak se je naučíme neukazovat. Peter Levine ve své knize Probouzení tygra píše, že neprožité emoce se nestanou minulostí — zůstanou jako aktivní reakce. Jednoduše řečeno, to, co neventilujeme, nezmizí, ale naopak se uloží. A někdy se to změní v úzkost. Někdy v únavu, nebo v bolesti zad. A někdy v tiché, těžko pojmenovatelné „už toho mám moc“, které tak často slyším od žen po čtyřicítce.
Co jsou to vlastní hranice?
Když jsem se na jedné profesní síti ptala, s čím ženy nejčastěji spojují sebevědomí, objevila se odpověď „vlastní hranice“. Jako nastavování vlastních hranic si většinou představujeme schopnost říct „ne“, jenže v praxi mohou být mnohem jemnější. Nemusí to být pravidla ani ultimáta, ale často naše potřeby. A ty se ozývají nejdřív v těle: hlad, únava, ticho, čas, prostor. Hranice pak mohou být způsob, jak dát tělu, emocím nebo mysli to, co právě teď potřebují.
A právě nastavování hranic přitom vyžaduje určitou míru sebevědomí. Když si vážíme samy sebe, máme větší prostor rozhodovat o tom, co chceme, co už neuneseme a co je pro nás důležité.
Ztělesněná identita
Výzkum švédských univerzit, který přinesl pojem ztělesněná identita, pracoval s faktem, že tělesné zážitky vždy existují v přítomném okamžiku. A právě rovnováha a stabilita fyzického já se ukázaly jako základní zkušenosti spojené s pojetím pohody a kontroly. Porozumění vlastním emocím a potřebám skrze uvědomění si těla se stává základem sebevědomí, důvěry v sebe sama a schopnosti postarat se o sebe a své potřeby fyzicky i psychicky.
Podle studie se dobře rozvinuté vnímání těla projevuje vyšší spokojeností a klidem sama se sebou, zatímco nedostatečné tělesné uvědomění může vést k pocitu neúplnosti nebo vnitřního prázdna, jako by člověku v životě něco podstatného chybělo.
A co dál?
Emoce spojují tělo s myslí. A právě mysl bude tématem třetího dílu. Není potřeba měnit všechno najednou. Stačí začít jedním okamžikem pozornosti – dechem, pohybem nebo krátkým zastavením. Postupem času mohou tyto malé momenty vytvořit základ pro lepší regulaci emocí, jasnější myšlení a odolnější vztah k tělu i sobě.
(článek napsaný pro časopis Jóga Dnes 2/2026)
