Neřekla bych o sobě, že jsem blázen do sledování sportu, a právě proto mě na letošní zimní olympiádě nejvíc zaujal moment, který se odehrál mimo sportoviště. Na tiskové konferenci dostává lyžařka otázku, která zní trochu zvláštně: jestli vůbec přemýšlí, než začne mluvit, protože odpovídá vždy tak pohotově, ale zároveň fundovaně, na různá témata.
Eileen Gu se trochu pobaveně, ale zároveň sympaticky usměje. A její odpověď jde jiným směrem, než bychom možná čekali. Nemluví o talentu ani o rychlém úsudku. Mluví o tom, že si dlouhodobě všímá toho, jak její mysl funguje. Že vědomě pracuje s tím, jak přemýšlí a jak reaguje. A že právě díky tomu se její reakce postupně mění – až se stanou přirozenými. Jinými slovy, to, co dnes působí spontánně, je ve skutečnosti výsledek vědomé práce se svou myslí.
Možná to zní vzdáleně. Vrcholový sport, mentální kouči, obrovský tlak. Jenže ten princip je překvapivě blízký i našemu každodennímu životu. Protože i my máme své automatické myšlenky a odpovědi. Ne na tiskových konferencích, ale v situacích, které se opakují zase v pro nás běžných situacích.
Automatičtí sabotéři
Když se nám něco nepovede a hlavou nám proběhne, že jsme to měli zvládnout lépe. Když se srovnáváme s někým jiným a automaticky z toho vyjdeme o něco slabší. Když o sobě začneme pochybovat dřív, než vůbec dostaneme šanci něco zkusit. Tyhle reakce většinou nevznikají v daný moment. Nevymýšlíme je vědomě. Jsou rychlé, samozřejmé, téměř neviditelné. A právě proto působí tak přesvědčivě. Jenže to, že jsou automatické, ještě neznamená, že jsou neměnné.
Co na to neuropsychologie?
Moderní výzkum mozku dnes poměrně jasně ukazuje, že naše mysl není pevně daná struktura. Spíš připomíná systém, který se neustále přizpůsobuje tomu, co opakujeme. Tento princip se označuje jako neuroplasticita – schopnost mozku měnit se na základě zkušenosti. Víme to už od poloviny minulého století, když zakladatel neuropsychologie, Donald Hebb, formuloval jednoduchou, ale zásadní myšlenku: neurony, které se aktivují spolu, se spolu také propojují.
V praxi to znamená, že každá opakující se myšlenka posiluje určitou „cestu“ v mozku. A čím častěji po ní jdeme, tím snazší je ji příště znovu použít. Možná si to můžeme představit jako vyšlapanou stezku v trávě. Poprvé je sotva viditelná. Po desáté už je zřetelná. A po sté se po ní jde téměř automaticky. A právě tak vznikají i naše vnitřní reakce. Pokud si dlouhodobě přemíláme pochybnosti o sobě, mozek si tento vzorec upevňuje. Ne proto, že by to byla objektivní pravda o nás. Ale proto, že je to cesta, kterou používáme nejčastěji. Stejně tak ale můžeme – byť pomaleji a méně nápadně – začít posilovat i jiné způsoby, jak o sobě přemýšlet.
Sebevědomí vzniká v konkrétních situacích
A tady se vracíme zpátky k té zdánlivě nenápadné odpovědi z tiskové konference. Způsob, jakým reagujeme, totiž není náhoda. Je to výsledek toho, co jsme si v sobě postupně vybudovali. Možná tedy nejde ani tak o to změnit jednu konkrétní myšlenku. Ale začít si víc všímat toho, které myšlenky v sobě opakujeme nejčastěji. Protože právě z nich se nenápadně skládá to, kým se postupně stáváme.
Možná si teď říkáte, když je mysl takhle tvárná, proč se některé věci nemění, i když se o to snažíme? Jedním z důvodů je, že máme tendenci zaměňovat přemýšlení za změnu. Víme, jak bychom chtěly reagovat, rozumově s tím souhlasíme, ale ve chvíli, kdy přijde konkrétní situace, stejně se vrátíme k tomu starému, známému vzorci. A to není selhání. Je to důsledek toho, že ten starý vzorec je jednoduše silnější. Sebevědomí totiž často nevzniká tím, že si o sobě začneme myslet něco jiného. Vzniká tím, že opakovaně zažijeme situaci, ve které jsme obstáli – i když zpočátku ne úplně dokonale.
Podnikatel a autor Daniel Priestley to popisuje velmi prakticky: sebevědomí není něco, co buď máme, nebo nemáme. Tvrdí, že vzniká v konkrétních situacích tím, že je zažijeme znovu a znovu, až se v nich začneme cítit přirozeně. Když něco uděláš poprvé, je to nepříjemné. Podruhé jen o něco méně. Po desáté už víš, co čekat. A po třicáté už je tam jistota a s ní přicházející sebevědomí.
Z pohledu jógy
V tradičních jógových textech se setkáváme s pojmem samskára – otisk, stopa, kterou v nás zanechává každá zkušenost, každá myšlenka, každá reakce. Tyto otisky se postupně vrství a vytvářejí naše tendence, naše automatické způsoby, jak reagujeme na svět.
A právě tady se jógová tradice potkává s tím, co dnes popisuje neurověda. Stejně jako se v mozku posilují neuronové dráhy, v jógovém pojetí se prohlubují samskáry. A stejně jako můžeme postupně vytvářet nové neuronové spoje, můžeme i vědomě oslabovat staré vzorce a kultivovat nové.
Čemu věnujeme pozornost, roste
Naše mysl je přirozeně nastavená tak, aby si víc všímala chyb, nedostatků a potenciálních hrozeb. Z evolučního hlediska to dává smysl – pomáhalo nám to přežít. Jenže v dnešním světě se tahle tendence často obrací proti nám.
V praxi to pak vypadá tak, že i když se většina věcí podaří, naše pozornost se automaticky stáhne k tomu, co nebylo dokonalé. A právě to se pak stává hlavním příběhem, který si o sobě vyprávíme.
Jóga i moderní psychologie se v tomhle shodují: to, čemu věnujeme pozornost, roste. Ne proto, že bychom si něco „přitahovali“, ale proto, že tím posilujeme konkrétní vzorce v mysli. Možná tedy nejde o to naučit se myslet jen pozitivně. Spíš si začít všímat, kam se naše pozornost vrací automaticky – a jestli nám to skutečně slouží.
Jak můžeme začít?
Pokud se naše mysl formuje tím, co opakujeme, dává smysl hledat způsoby, jak tenhle proces jemně ovlivnit. Ne silou, ale spíš pozorností, která postupně mění směr.
- Nemusíte začínat tím, že se budete snažit myslet jinak. Pro začátek si zkoušejte pozorovat své myšlenky z odstupu, bez jakéhokoli hodnocení.
- A pak si položte jednoduchou otázku: Je to, co mi teď běží hlavou, fakt – nebo jen jeden z možných výkladů? Je osvobozující zjistit, že nemusíme totiž věřit všemu, co nám naše mysl předkládá.
- Pokuste se vědomě zaměřovat své myšlenky i konání na to, co chcete posilovat.
Už tenhle drobný posun v myšlení nám často otevře prostor pro něco nového. A možná právě v tom spočívá i jiný pohled na sebevědomí.
Příště se podíváme také na to, jak si k vlastním myšlenkám vytvořit větší odstup – a proč právě ten může být klíčem k většímu klidu i vnitřní jistotě.
