Minulý týden se mi stala věc, která mě zaujala. Na ulici mě zastavila mladá žena. Řekla, že si všimla si, že nesu podložku, a tak se chtěla zeptat, kam v okolí chodím cvičit. Přistěhovala se sem prý teprve nedávno, a tak hledá dobrá místa v okolí. Byl to krátký rozhovor, ale ještě cestou domů jsem na něj myslela. Ani tak ne kvůli tomu, na co se ptala, ale protože mě napadlo, kolik odvahy ji možná stálo oslovit úplně cizího člověka, působila totiž docela plaše.
Často totiž věříme, že nejdřív musíme získat sebevědomí, a teprve potom se odhodláme udělat něco, z čeho máme obavy. Jenže psychologie říká pravý opak. Albert Bandura, který se tématu sebedůvěry věnoval velkou část svého profesního života, popsal, že důvěra ve vlastní schopnosti nevzniká z afirmací ani z toho, že si budeme opakovat, jak jsme dobré. Ano, může to pomáhat pro nastavení mysli a dělají to i vrcholový sportovci, ale to už je ta třešnička na dortu. Bez tréninku by to stejně nefungovalo. Ta opravdová sebedůvěra totiž postupně vzniká zkušeností.
Uděláme něco, i když si nejsme úplně jisté a zvládneme to, třeba ne úplně perfektně, ale zvládneme. A náš mozek si uloží novou informaci: „Tak vidíš, nakonec to nebylo tak těžké a příště to půjde ještě líp.“ A čím víc takových zkušeností, tím větší sebejistota.
Sbírání malých vítězství
Tohle je mimochodem jeden z praktických způsobů, jak svou sebedůvěru zlepšit. Jde o sbírání malých vítězství a úspěchů, když si velký a děsivý cíl rozdělíme na malé části. Třeba když chcete napsat knihu, napište dnes jednu stránku. Každý takový splněný malý úkol posiluje naši přímou zkušenost s úspěchem a dodává nám tu tolik potřebnou sebedůvěru v to, že to dokážeme.
Když o tom tak přemýšlím, vlastně stačí přestat se brát tak vážně a vrátit se do dětství. Přesně takhle jsme se totiž od narození učili třeba chodit a všechny ostatní věci, které se brzy staly samozřejmostí. A tohle mi přijde nesmírně osvobozující. Nemusím čekat, až se jednou budu cítit dost sebevědomě. Můžu začít už teď s budováním sebedůvěry.
Na co ženy myslí
Nedávno jsem se ptala v anketě na to, co ženy uvnitř trápí, ale navenek o tom nemluví a odpovědi si byly až překvapivě podobné. Jedna otevřeně psala o pocitu nedoceněnosti, a to jak v práci, tak v rodině. Další zase psala o tlaku, kdy má pocit, že musí stihnout absolutně všechno – být stoprocentní partnerka, dokonalá máma a k tomu ještě úspěšná v kariéře. A sama přiznala, že ten největší a nejtvrdší bič si na sebe plete ona sama. Ale jedna odpověď se mi vryla do hlavy ze všech nejvíc. Zněla: „Ztráta sebe, svého mladšího silnějšího JÁ.“ Včetně toho zdůrazněného posledního slova.
Když jsem tyhle upřímné zpovědi četla (a respondentky věděly, že odpovědi využiji při své práci), došlo mi něco hrozně důležitého. Ani jedna z těch žen přece nezačala o sobě pochybovat proto, že by byla neschopná, málo milující nebo nedůležitá. Jen udělaly tu klasickou chybu, že začaly svoji hodnotu odvozovat od toho, kolik úkolů za den zvládnou, jak moc se dokážou rozdat pro ostatní a jestli dokonale plní očekávání celého světa. A tady ten plíživý pocit, že nejsme dost dobré, může vznikat. Někdy jsme začaly hodnotit samy sebe podle toho, jak moc jsme pro druhé užitečné, jak u toho vypadáme a co si o nás zrovna myslí okolí.
Tak tohle se mi povedlo
S tím vším souvisí ještě jedna věc. V dospělosti totiž často narážíme na tvrdou realitu, že se k nám ostatní chovají přesně tak, jak jim to sami dovolíme. Když v sobě nosíme pocit, že nejsme dost dobré, nevědomky dáváme okolí zelenou k tomu, aby s námi jednalo s menším respektem, než očekáváme. Chování ostatních tak může někdy být odrazem toho, jak o sobě smýšlíme my samy.
A jde také o ty chvíle, kdy se dokážeme pochválit. Představte si to: uvaříte oběd, ochutnáte ho a v duchu, nebo klidně i nahlas řeknete: Jo, tak tohle je fakt hodně dobré, jsem spokojená. V ten moment se stane něco zásadního. Přestáváme totiž čekat na to, až nás někdo poklepe po rameni a ocení nás. A to je samozřejmě příjemné, ale můžeme to brát třeba jako bonus.
To ale také neznamená, že z nás hned musí stát arogantní člověk s klapkami na očích, kterého názory ostatních nezajímají. O tom to není. Konstruktivní pohled zvenčí nám pomáhá vidět to, čeho si samy nemůžeme všimnout. Ale rozdíl je v tom, že názory lidí okolo nás jsou vlastně doplňkovou informací, ne verdiktem o naší hodnotě.
Ocenit sebe i ostatní
Když si to takhle nastavíme a víme, kdo jsme, kritika zvenčí nás nepoloží a pochvala zase nestoupne do hlavy. A tím se dostáváme k mé oblíbené rovnováze. Všechno ve vesmíru, nebo přinejmenším na Zemi, totiž funguje na vyváženosti, to je prostě základní princip. Zdravá sebehodnota proto neznamená vidět na sobě jen samé přednosti. Myslím, že to znamená vidět sama sebe co nejpravdivěji. Vím, co mi jde, v čem jsem dobrá a umím to ocenit. Ale stejně tak vím, že jsou věci, které mi nejdou, umím to přiznat a nedělá mi problém je ocenit u ostatních.
Přesně takové, jaké máme být
Spisovatelka a vědkyně Brené Brown v této souvislosti říká, že pokud v životě hledáme důkazy, že nejsme dost dobré, náš mozek je bude nacházet téměř všude. A není to vůbec proto, že to tak opravdu je. Jen naše pozornost zkrátka začne jako magnet automaticky vybírat přesně ty situace, které jen potvrzují to, čemu už uvnitř samy věříme. Začneme si všímat každého drobného detailu, který nás v tom utvrdí – od rozlitého kafe po letmý zamračený pohled kolegy na chodbě.
Pojďme proto tenhle filtr v hlavě vědomě přepnout. Zkusme místo neustálého sbírání důkazů o své nedostatečnosti začít svému mozku nabízet úplně jiný příběh. Příběh o tom, že už teď jsme přesně takové, jaké máme být.
